Pohádkové putování za zvířátky

Proto jsme se ráno rychle nasnídali, aby nikdo nezmeškal připravený autobus, který nás poveze do Envicentra ve Vysokém Poli – do ráje vzrostlých stromů, rozkvetlých šípkových keřů, šťavnatých luk, do ráje dobrých lidí, ptáků a zvířátek.

Tady, v dřevěnici s dubovým stolem uprostřed, jsme nad malovaným hrníčkem s bylinkovým čajem pobesedovali s tetičkou Radkou, povídali jsme si o zvířecích rodinkách, zopakovali si jejich jména, čím se živí, jak se  dorozumívají  a jaký mají užitek, a pak jsme se šli  se všemi čtyřnohými i dvounohými obyvateli Envicentra osobně seznámit. Nejdřív jsme všichni pozdravili kobylky Bonu a Báru, pohladili si hebké králičí kožíšky, z povzdálí  pozorovali natřásající se moráky,  zakejhali si spolu s dlouhokrkým houserem,  pozdravili se s kohoutem i jeho slepičími družkami, obdivovali kudrnaté ovečky s jejich roztomilými jehňátky, které jsme si dokonce mohli  i nakrmit. Někteří z nás prokázali svou odvahu, když hrdinně vstoupili do ohrady rohatého kozla, ale nejvíc jsme se skamarádili s oslíky Bobinou a Matýskem a také s blaženě pochrochtávajícím  růžovým prasátkem. A  při tom našem pohádkovém putování za zvířátky jsme si ještě stihli vyrobit jednoduché loutky a zapojit se do krátké pohádky o zvířátkách. Z celého tohoto příjemně prožitého  dne v Envicentru však byla úplně nejlepší závěrečná jízda na dřevěné bryčce, do které byly zapřaženy vyšňořené kobylky Bona a Bára. Jejich podkůvky vesele zvonily ulicí malebné obce Vysoké Pole a nám se do uší vloudil nápěv starodávné písně:

„ Krásný hled je na ten Boží svět,

ty modravé hory, v hájích pěvců sbory,

rozkošné roviny, města a dědiny.

Spanilá jsi vlasti má, mé srdce Ti plápolá.“